JESENICKÉ PROCESY

 

  

Ačkoliv původním smyslem křesťanství bylo šířit lásku a dobro, ona sama konala mnohdy největší zlo. Ďábel prý obýval duše prostého a většinou chudého lidu, který si poctivě a tvrdě vydělával na živobytí. Později už ale inkvizitorům nestačila chudina, začali obviňovat i bohaté či vlivné lidi, kterým později konfiskovali majetek. A přesto, za Satanovy sluhy bych označila právě ony inkvizitory, kteří krutě a bez kompromisu posílali upálit na hranici tisíce lidí a navíc bezostyšně ve jménu Boha otce!

Proč právě chudí lidé byli prvními, kteří stanuli před inkvizičními tribunály?

Není přece nic jednoduššího než pověrčivým lidem vykládat o hrůzách a vyvolat u nich nepředstavitelný strach. Strach byl hlavním nástrojem, proč potom soused udával souseda, bratr sestru …  

 

Čarodějnické procesy na Jesenicku (dříve Frývaldovsko) probíhaly v několika fázích, a to v letech od roku 1662 do 1684. Do českých dějin se určitě zapsaly jako temné období.
Ojedinělé případy se v českých zemích začaly objevovat již před třicetiletou válkou –
1. případ proběhl roku 1540 v Náchodě. V letech 1450 – 1503 se konalo pár zinscenovaných procesů v okolí Wroclawi. Skutečné potírání zločinu zvaného čarodějnictví však začalo teprve v 17. století.

 

 

"Návštěva u čarodějnice (detail)"

Edward Frederick Brewtnall

 

I. FÁZE PROCESŮ (1622)

Píše se rok 1622. V tomto roce umírá pastýř Schmied a z nejasných důvodů obviňuje svou manželku Barboru z čarodějnictví.

Po svém zatčení a následném mučení obvinila nešťastnice dalších pět žen, které byly údajně ve spojení s ďáblem. Zde padlo jméno i ženy jesenického radního Uršuly Hegerové či obchodnice Evy Bässlerové.

Barbora Schmiedová byla upálena 3. června 1622 v Nise, ostatní čarodějnice pak v srpnu téhož roku v Jeseníku. Sťata byla i Marta Wetzelová, která byla už před popravou  mrtvá . Mučení její ztýrané tělo nezvládlo a byl jí zlomen vaz.

Při každém procesu s čarodějnicemi byl ustanoven soudní tribunál a nejinak tomu bylo v Jeseníku – dříve Frývaldov. V čele zasedal biskupský advokát Jan Gross, dalšími zástupci byli Kašpar Schmidt a Melchior Wilden.

 

II. FÁZE PROCESŮ (1636 - 1648)

Další vlna se zvedla r. 1636 a zasáhla především oblast Nisska a Zlatohorska. Za hlavního podněcovatele nové inkviziční vlny byl označen biskupský prokurátor dr. Martin Lorenz z Nisy.

V roce 1639 se množství procesů rozšířilo natolik, že nisská zemská vláda vydala  povolení ke stavbě spalovacích pecí za účelem „spravedlivého popravování ďábelských přívrženců, čarodějnic a zloduchů“.

Jedním ze skeptiků vystupujících proti tomuto nepráví byl tehdejší vratislavský biskup Karel Ferdinand. Ten nechal sestavit zvláštní komisi pověřenou zkoumáním vynesených ortelů. Procesy totiž znamenaly pro vyšetřující soudní tribunál výnosný podnik. Bylo např. zjištěno, že zemská vláda v Nise získala za popravu 11 osob 351 tolarů, přičemž radní, purkrabí a další členové tribunálu obdrželi průměrně 9 – 18 tolarů.

Nikdy se již nepodaří zjistit, jaký byl skutečný počet obviněných osob, které byly v druhé vlně procesů v letech 1636 – 1648 upáleny jako čarodějnice. Neúplné údaje zemské vlády jich uvádí 26, ale bude to jen zlomek skutečného počtu obětí. Jen v roce 1641 bylo při čtyřech hromadných exekucích upáleno 16 osob. V letech 1639 – 1651 prý bylo upáleno v Nisském knížectví 242 osob.

 

III. FÁZE PROCESŮ (1651 - 1684)

Nejmasovější hony na čarodějnice zažilo nissko-ochmutské knížectví od roku 1651 a postihlo především Jeseník, Nisu, Glucholazy a Zlaté Hory.

Podobně jako u losinských událostí i zde stálo na počátku obskurní obvinění chlapce ze Širokého Brodu. Údajně se s jednou tamní čarodějnicí zúčastnil čarodějnického sabatu (shromáždění).

1. ortel v této etapě v letech 1651 – 1684 stihl Uršulu Schnurzelovou ze Širokého Brodu. V rozsudku čteme:

 

„Hrubě se proti přikázáním Božím prohřešila, od Boha, jeho matky a všech milých svatých odpadla, naproti tomu však tělem i duší prokletému pekelníku Rolandu se oddajíc, s ním mnohokráte tělesně obcovala, velebnou svátost znesvětila, též mnoha lidem čarováním uškodila…“

 

Po této ženě se ocitlz dne 7. června na hranici dalších pět žen, 19. června bylo dalších 7 osob upáleno. Procesy se rozrostly do obřích rozměrů a to do té míry, že např. v září roku 1651 přišlo při čtyřech hromadných popravách o život celkem 32 lidí, mezi nimiž byl upálen 1. muž.

Další exekuce (20. září) zbavila života 9 osob, podle jiných záznamů bylo při 11 hromadných popravách té doby upáleno 54 osob.

Zde se poprvé setkáváme se jménem pozdějšího losinského a šumperského inkvizitora Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu (dnes Zlaté Hory), který vykonával funkci přísedícího jesenického tribunálu. Byl zajisté pilným a učenlivým žákem inkvizitora Ferdinanda Zachera z Nisy.

Také zde opět zasáhl vratislavský biskup Karel Ferdinand a nabádal zemského hejtmana Jiřího, hraběte z Hodic „před příliš přísným a nebezpečným vedením procesů.“

Dále pravil: „připadá nám, jako by jedné nebo i více osobám se stalo příliš mnoho, jako by byly příliš zastrašovány a mučeny.“

Bohužel ani zde neuspěl a procesy pokračovaly dál.

Poslední ortely byly vyřčeny v letech 1683 – 1684. Na přelomu roku 1683 byl vyhlášen rozsudek nad třemi obyvateli Domašova – Kašparem Gottwaldem, Annou Stenzelovou a její dcerou Rozinou. Zde se uvádí:

 

„Ježto se Rozina ve svém trojnásobném výslechu dobrovolně přiznala a stále na výpovědi trvá, že jsouc svedena matkou, strašnému a hroznému zločinu čarodějnictví se oddala, na vidlích proletíc komínem k Ďábelským schůzkám na pastvisko vyjížděla, kde podle čarodějnických obyčejů tančila.“

 

Další známější rozsudky padly v neprospěch obviněných i v jiných knížectvích, např. v Opavě byly upáleny roku 1653 dvě ženy a v Ratiboři roku 1667 dalších 16 lidí.

Poslední známý slezský proces se odehrál r. 1740 ve Stínavě nad Odrou. Ještě roku 1775 se pokoušeli obyvatelé z okolí Nisy rozdmýchat nová obvinění z čarodějnictví, ale pokus jim NAŠTĚSTÍ nevyšel.

 

Na závěr musím uvést, že se nejspíš nikdy nedovíme o přesném počtu upálených osob, ale podle těch nejstřízlivějších odhadů si procesy v nissko-ochmutském knížectví vyžádaly v letech 1622 – 1684 nejméně 250 lidských životů.

Skutečné číslo však bude podstatně vyšší.