ÚVOD

 

Křesťanství je součástí lidí již po více jak 2000 let. Je to jistě víra jedna z nejuznávanějších a nejrespektovanějších vír a je nemožné a nemyslitelné, aby se na ni dnes zapomnělo. Má bezpochyby mnoho dobrých myšlenek, ale jejich prosazování bylo mnohdy velice špatné. Vzpomeňme, že kvůli ní zemřely mnohdy i miliony lidí – ať už při prosazování onoho náboženského kultu v době starověkého Říma, na křižáckých výpravách, při rekatolizacích… Někdy ale může být myšlenka dobrá, ale její prosazování drastické. A tak tomu bylo např. i v kapitole čarodějnických procesů.

 A přece, začíná se dokazovat, že církev nechtěla mít zpočátku s upalováním nic společného, a dokonce se obviněných zastávala. Inkvizitoři se pouze odvolávali na Starý zákon.

 

S čarodějnickými rituály bychom se setkali již ve starověku. Pramenem byla jistě keltská kultura, která je známá množstvím svátků a rituálů. Nejznámějším je bezpochyby Beltine. U nás se tomuto dni říká pálení čarodějnic, filipojakubská noc a koná se v noci z 30. dubna na 1. května. V Německu se setkáváme s označením Valpuržina noc (podle anglické misionářky Valpurgy). V tento večer zapalovali lidé posvátné ohně na loukách a přeskakovali je. V jejich dýmu pak provázeli dobytek, aby byl očištěn od zlých duchů. Lidé si zdobili domy větvemi stromů a květinami a doufali, že se jim za jejich úsilí a snahu bohové odmění, a to tím, že na ně nepoštvou živelné či jiné pohromy. To, co v pozdější době bylo trnem v oku inkvizitorům, byla volnost mravů, protože právě v tuto noc opouštěli milenci společnost a oddávali se sobě.

 

Kdo to ale čarodějnice byly? Jak mohly vypadat? Co prováděly tak špatného, že si za to vysloužily mučení (torturu) a posléze i trest smrti?

 

Starý zákon obsahuje několik málo informací týkajících se popisu čarodějnictví, čarodějnic, jejich případný (ovšem ne brutální) postih a rovněž zákaz čar a kouzel. V období starověku se měly údajné čarodějnice spolčovat se zlými duchy. Procesy se ale dosud neprováděly, církev se paradoxně obviněných zastávala. Stejně tak jednala i moc světská, která dokonce trestala ty, kteří řeči o čarodějnicích roznášeli.

 

Ve starověku církevní otcové sv. Jan Zlatoústý, Cesarius z Arles aj. bojovali ostrými slovy proti této pověře jakožto pozůstatku pohanství.

 

Církev se zastávala obviněných i v období středověku. Např. Svatý Řehoř VII. – velký papež středověku - striktně zakázal dánskému králi Haraldovi zahájení procesů vedených proti ženám nařknutým z čarodějnictví. Ty měly údajně zapříčinit morovou epidemii a sucho v kraji. Čarodějnické procesy tedy prakticky neexistovaly do 14. století, jedná se o záležitost novověku.

 

První rozsudky smrti přicházejí až po 14. století a v této době již spolupracovala světská moc s církevní. Dodnes je jistě každému známý případ upálení Jany z Arku v roce 1431, který byl v pozdějších dobách označen jako justiční vražda.

 

Díky pasivitě církve v postihu čarodějnic vznikla v katolických zemích středověká inkvizice, která působila samostatně a nezávisle na církvi. Původně byla zamířena proti kacířům popírajícím určitá církevní dogmata, usilujícím o nápravu církve nebo úplně odmítajícím křesťanství. To však bylo nepřípustné pro církev, protože působení inkvizice oslabovalo její moc. Byla proto založena biskupská inkvizice, a když se ukázalo, že nemá respekt u lidí, zřídila církev novou instituci pod papežovou přímou patronací – papežskou inkvizici. Tehdy už ale hlavním úkolem nebylo pouhé potírání kacířství, ale upevnění moci představitelů církve i na úkor světských vládců. Pokud bych to tedy měla shrnout, jednalo se o boj o autoritu před lidem.

 

Další zajímavostí je, že se tehdy Evropa rozdělená na katolické a protestantské oblasti spojila. Oba tábory vedly procesy proti čarodějnicím. Např. roku 1480 založil Martin Luther – německý reformátor – inkvizici a dožadoval se tvrdšího postihu čarodějnic. V protestantském Německu tehdy zahynulo na 26.000 lidí.

 

Další smutnou skutečností je, že pronásledovateli údajných čarodějnic byly osoby vysoce vzdělané – např. Tomáš Akvinský, politik a vynikající právník Jean Bodin, král Jakub I. či Martin Luther a Jan Kalvín.

 

 Středověká inkvizice měla ale samozřejmě i mnoho odpůrců. Z nejznámějších odpůrců procesů  jmenuji lékaře nizozemského původu Jana Weyerra, trevírského kanovníka Cornelise Loose, francouzského filosofa Michela de Montaigne, německého jezuitu Fridricha von Spee, našeho Jana Amose Komenského, z pozdějších pak kalvínského teologa Baltazara Brokera a německého právníka Christiana  Thomasiuse.

Jelikož však počet přívrženců inkvizice převažoval nad jejími odpůrci, není tedy divu, že se zrodil snad nejstrašnější spis lidstva – Malleus Maleficarum = Kladivo na čarodějnice. Toto dílo smrti sepsali dva odpůrci čarodějství, a to dominikánský mnich Heinrich Institoris a papežský inkvizitor Jakub Sprenger. Zhoubný spis byl vydán v Kolíně nad Rýnem v roce 1489 a pojednává o projevech čarodějnictví, prostředcích k jeho potírání, o odhalování čarodějnic a boji proti nim. A jakoby začala církev tušit, že toto dílo usmrtí stovky až tisíce lidí, dal ho zpočátku papež Pius V. na index zakázaných knih.

Malleus Maleficarum

 

„Skrze ženu přišel na svět hřích. Žena je hřích. Náruč ženy se rovná osidlům lovce. Každá zlomyslnost je nepatrná proti zlomyslnosti ženy. Protože žena provozuje své kejkle s Ďáblem, má pekelná moc přístup do její duše. Lůno ženy je brána do pekla. Všechno se děje z tělesné žádostivosti, která je u nich nenasytná.“

 

Na základě solidních výzkumů je nutno upřesnit počet obětí čarodějnických procesů 14. až 18. století v Evropě na přibližně 50 tisíc žen, které se údajně pohlavně stýkaly s ďáblem. Tímto měly od něho získávat nadpřirozenou moc škodit lidem.

 

 Upalování údajných čarodějnic vrcholí v letech 1550 – 1650, kdy se začíná postupně dostávat také do českých zemí.

Hranice s domnělými ďáblovými služebníky hořely v 17. století. Nejvíce se upalovalo v německých zemích, Skotsku a Francii, naproti tomu se takřka přestalo ve Španělsku, Itálii a Nizozemí. Nejméně zasaženými zeměmi byly severské státy Dánsko a Norsko, do jisté míry i Švédsko a dále pravoslavná východní Evropa a Balkán, který byl tehdy pod tureckým panstvím.

A zatímco se v ostatní Evropě začíná zvolna upouštět od honu na čarodějnice, situace u nás se začíná dramatizovat.

Od 16. do 18. století bylo vedeno v nejkatoličtějších regionech Evropy, v Itálii a na Pyrenejském poloostrově více než 12 tisíc čarodějnických procesů, z toho jen 36 poprav. Značná část souzených naopak vyšla s osvobozujícím rozsudkem. Poslední údajnou čarodějnici upálili koncem 18. století ve švýcarském protestantském kantonu Glasu.

V pozadí těchto událostí se již začalo rýsovat osvícenství.

 

INKVIZICE


Středověká inkvizice byla původně zamířena proti kacířům popírajícím určitá církevní dogmata, usilujícím o nápravu církve nebo o úplně odmítajícím křesťanství. Tyto aspekty shledala církev za naprosto nepřijatelné, protože oslabovaly její moc. Jelikož biskupská inkvizice zpočátku neměla respekt u lidí, byla zřízena nová instituce pod papežovou přímou patronací – papežská inkvizice. Hlavním úkolem však nebylo pouhé potírání kacířství, ale upevnění moci představitelů církve i na úkor světských vládců.

 

"Inkviziční tribunál"
Francisco Goya, 1816

 

Mezi přední papežské inkvizitory patřili především členové dominikánského řádu (pejorativně označování Páni psi). Dominikáni dostali postupem času do znaku psí hlavu s hořící pochodní v tlamě, jako by tento znak symbolizoval podivnou roli tohoto mnišského řádu v honu na kacíře a posléze čarodějnice.

 

TORTURA

Aby se čarodějnice doznaly k inkvizitory požadovaným informacím, byly podrobeny nelidskému mučení v podobě tortury. Bylo to tělesné týrání, které mělo samozřejmě vliv i na psychiku, takže nebylo divu, když se oběti posléze zbláznily. Heslem církve však bylo, že se při výsleších na tortuře nesmí prolévat krev a nesmí zůstat trvale viditelné následky. V dnešní době je pro nás až nepředstavitelné, jakými způsoby a prostředky byly oběti donuceny vypovídat.