VELKÉ LOSINY, ŠUMPERK

 

 Jak je známo, každá příčina má svůj důsledek. A co se dá čekat v kraji, který je relativně ještě oslaben po třicetileté válce a zemí se táhnou zvěsti o čarodějnicích a hrozných povídkách o Ďáblovi… To pak stačí málo a je tu problém, který se stane osudným pro mnohé z Losinska, Šumperska a okolí.
Oním fatálním spouštěčem tragických událostí byla opravdu zbytečná chyba jedné stařeny. Aniž by chtěla, roztočila kolo smrti, které se zastavilo na 104 obětech!!!

"Zlá ježibaba při návštěvě laponských čarodějnic"
 J. H. Füsseli, 1796

 

Jsme v době, kdy lidé věřili na pověry a babské povídačky a není divu, že ono vyvražďování začalo vskutku obskurní záležitostí.

Byla Květná neděle roku 1678 a stará žebračka Maryna Schuchová se šla pomodlit do sobotínského kostela. Za trochu jídla byla ochotna udělat cokoliv.  Jelikož se jí již loni povedl onen kousek, rozhodla se Schuchová, že by i letos za trochu jídla ukradla posvěcenou hostii pro krávu porodní báby Doroty Groerové, aby lépe dojila. Ke zpovědi šla k sobotínskému faráři Eusebiu Leandru Schmidtovi, aby si mohla posléze pro tělo Páně v průběhu mše zajít. Tento farář byl po okolí znám jako fanatický kněz kážící proti čarodějnicím a jejich rituálům. Naháněl zatím jen zbytečně strach, ale jakoby stále čekal na svou příležitost zviditelnit se. Ani netušil, že to nastane tak brzy…

Ona neopatrná žebračka však byla tentokrátspatřena ministrantem, jak vkládá hostii do kousku plátna. Vše se řešilo jako závažný delikt a pošetilý farář dal písemně vědět nejenom hraběnce losinského panství a ostatním duchovním v okolí na malých farách, ale rovněž Kryštofu Aloisi Lautnerovi – děkanovi šumperskému.

 

 Jako první čte na zámku ve Velkých Losinách psaní zdejší hejtman Adam Vinarský z Křížova. Jeho paní – hraběnka Angelia Anna Sybilla z Galle rozená Žerotínová – se ocitla na tomto zámku coby správkyně majetku  za své dosud nezletilé synovce Františka Antonína Maxmiliána a Jana Jáchyma. Byla silně katolicky založená žena a oba chlapce v tomto duchu také vychovávala.  Mladíci se nesměli ani dovědět, že jejich otec Přemek ze Žerotína se přidal ke katolické víře až v roce 1652 a samotný rod Žerotínů stál v době dlouhých válek na nejvýznačnějších místech v proticísařském a protikatolickém táboře.

Samozřejmě že ji zpráva o potencionální čarodějnici v jejím panství neskutečně vyděsila, proto si nechala si zavolat své nejbližší rádce a samozřejmě i děkana Lautnera. A právě v tento den bylo vyřknuto jméno, jehož nositel se posléze postaral o vyvražďování ve slezském kraji.  

Jindřich František Boblig z Edelstadtu (dnes Zlaté Hory).  

 

Obratem přijíždí do žerotínského panství nedostudovaný právník a hlavně demagogický a obávaný inkvizitor se svým (poněkud handicapovaným) sluhou Ignácem. Činil se rychle a nechal sestavit inkviziční tribunál. Ten se skládal z hejtmana Adama Vinarského, rentmistra Vraného, purkrabího Mayera, správce hamru Richtera a fořtmistra Zeidlera.

Zprvu poněkud podceňován a „zesměšněn“ inkvizitor Boblig se pouští do svého díla smrti a ve vězení se ocitá Maryna Schuchová, Dorota Groerová a Dorota Davidová – žena, která poradila Groerové recept na dojení (hostii). Na „pomoc“ mu jsou zasláni i dva kapucíni – Carolus a Crescentianus, ovšem nikdo netušil, že se jedná o Bobligovy staré známé. Jejich úkolem je po dobrém přesvědčit ženy ve vězení, že byly vskutku ve spojení s Ďáblem.

Po několikanásobných výsleších, týrání a mučení ženy udávají další osoby, které je napadají. Boblig rozhazuje sítě a nejedná se už jen o ženy z chudých vrstev, ale hlavně o movitější a vážené dámy. Vězení se plní, udávání roste, ocitá se zde např. i manželka losinského papírníka Götterlicha. Po nelidském zacházení a krutých podmínkách pro přežití se však ženy ve vězení stávají labilními a doznávají se, že obcovaly s Ďáblem, létaly na Petrovy kameny na vidlích, zpívaly a dávaly si posvěcené hostie do bot. To se ovšem přestalo líbit losinskému faráři Tomáši Königovi, rýmařovskému duchovnímu Janu Františku Pabstovi, ale hlavně děkanovi Lautnerovi. A jelikož právě v něm shlédl Boblig velké ohrožení, nechal ho – samozřejmě falešně -  obvinit lazebnicí Biedermannovou a posléze dalšími ženami.

 Jelikož strach o své životy zachvátil i inkviziční tribunál, má Boblig ve všem relativně volnou ruku, zasílá do Prahy Apelačnímu soudu rozsudky a doznání a čeká na svolení k popravení oněch čarodějnic.

Drby a pomluvy se šíří a šířily vždy rychlostí blesku a není tedy divu, že se o třech „nezvedených“ duchovních ze severní Moravy dověděl i olomoucký biskup Karel hrabě z Liechtenstein-Kastelkornu. Hybnou pákou v tomto případě byly krásné kuchařky na losinské, šumperské a rýmařovské farnosti, což samozřejmě budilo pohoršení mezi lidem. A když už byl biskup navíc informován o udání z kacířství na tyto kněží, byla již Lautnerova návštěva olomoucké diecéze zbytečná.

Hranic s upalovanými ubožáky den ode dne přibývá. Po pěti letech nelidského mučení nechává Boblig na podzim 1685 upálit dokonce i šumperského děkana Lautnera.

Před svou smrtí byl pozván na oslavy do Mohelnice svým přítelem z mládí, duchovním Winklerem, a netušil, že jej tento muž zradil.

Ještě 6 let trvá, než vrchnost zastaví Bobligovy inscenované čarodějnické procesy.  

Zrůdné mašinérii inkvizičních tribunálů učinil přítrž až dědic Velkých Losin Jan Jáchym ze Žerotína, který roku 1689 dospěl. Definitivně však byly procesy zastaveny až císařským nařízením z roku 1692.